Mnoho lidí s napětím sleduje, kde a kam se na Ukrajině zrovna hýbe ruská armáda. V ruské válce s Ukrajinou ale nejde primárně o to, jestli Ukrajina uhájí svoje území nebo o něj přijde. A nejde primárně ani o to, jestli Rusko začne ohrožovat časem i nějaký stát v NATO. Konflikt Ruska s Ukrajinou má principiální povahu. Jde v první řadě o to, jaké hodnoty získají navrch.

Rusko už dlouho prosazuje právo silnějšího: jsme velká země, máme velkou armádu, máme velké zásoby plynu, máme velkého prezidenta s velkými svaly a ještě většími ambicemi. Můžeme si vzít, co chceme. Ustupte nám! Ukrajina zdaleka není bez chyb. Zatím se ale profiluje jako země, která usiluje vstup mezi evropské státy. Chce se hlásit k hodnotám, jako je respekt k právům jednotlivce, rovnost před zákonem, solidarita se slabšími, ochrana menšin. Ať chceme nebo ne, Evropská unie je součástí tohoto principiálního konfliktu.

Dali jsme Ukrajině před časem najevo, že chceme, aby se stala plnohodnotným členem evropského soustátí. Už proto jsme odpovědní za ukrajinskou budoucnost. A především na naší pomoci záleží, jestli zvítězí právo silnějšího, nebo síla práva. Naše angažmá je důležité kvůli Ukrajině, ale taky kvůli nám samým. Je iluze si myslet, že když „pustíme“ Ukrajinu, zůstaneme stále klubem „těch správných“. Pasivitou a nerozhodností nejenom že posilujeme chuť Ruska na získání dalšího území. Horší je, že si tím přivozujeme vnitřní rozklad. Budemeli nečinně přihlížet tomu, jak se Rusko roztahuje, jenom proto, že se cítí silné a velké, sami se jeho logikou infikujeme. Přivírání očí nad tím, jak někdo páchá zlo na našem bližním, nás samotné kazí.

Už teď je patrné, jak neschopnost postavit se rozhodně za ukrajinského souseda dává prostor všem nacionalistickým populistům. Vehementně se vtírají Putinovi. Vedle nich se většina evropských politiků mírně rozhořčuje nad ruskou agresí a naivně vyzývá Rusko, aby usilovalo o mír. Ekonomické sankce se prosazují ztuha. A vojenská pomoc? O tom nechce slyšet nikdo nic. Všichni by nejraději uhladili válku diplomatickou cestou, i když je stále zřetelnější, že to nikam nevede.

Mluvíme o evropských hodnotách a máme přitom strach z Ruska, které na naše hodnoty zvysoka kašle. Dramaticky rozhazujeme rukama a Rusko se zatím dobře baví naší dobráckou matlavostí. A dělá si dál, co chce. Nezačne nám nakonec Rusko imponovat? Je ráznější, akceschopnější, úspěšnější.

Válka Ukrajiny s Ruskem nás zkrátka staví před jasnou volbu. Je to volba „buď – anebo“. Dáme se svou pasivitou nakonec do služeb Ruska a jím prosazovaného zákona džungle? Nebo začneme po Rusku tvrdě vyžadovat, aby se řídilo podle našich pravidel, podle vlády práva a spravedlnosti? Co vlastně chceme?

Publikováno 4. září v Hospodářských novinách