Tuhle otázku si budeme muset klást po každém teroristickém útoku: ten v Paříži jistě nebyl poslední. Zločiny teroristů jsou sice neomluvitelné, jenže ať se nám to líbí nebo ne, máme mít dobře zmapováno, jaký díl viny na jejich nenávisti neseme. Nejde totiž jenom o nenávist teroristů. Už dlouho se zdá, že Evropa (a s ní i její mladší sestra Amerika) těžce dráždí okolní svět. Proč?
V porovnání se spoustou chudých, nestabilních či nedemokratických zemí je Evropa stále oázou demokracie, práva, kultury, ale i bohatství a bezpečnosti. Není divu, že k našim břehům stále proudí zástupy zoufalých lidí z méně šťastných částí světa. Svět se na náš úspěch dívá s obdivem, chce se mít tak dobře jako my, chce se nám podobat. Zároveň je ale náš úspěch frustrující. Když někdo "neúspěšný" dlouho zažívá, jak obrovská a nepřekročitelná je vzdálenost mezi ním a tím "úspěšným", co jiného než frustraci to může vyvolávat?
Dobře o tomhle rozporuplném vyzařování Evropy vypovídá jeden tragikomický detail. Leckdo popisuje, jak si chudí lidé ve vzdálených koutech planety nejčastěji pořizují jako to první - satelit a televizi. Dívají se na naše západní pořady, sledují v nich samé navoněné, úspěšné a šťastné lidi. My o něco lépe než oni víme, že svět showbyznysu a celebrit je plný přetvářky. Ale co to vzbuzuje v nich, v jejich neporovnatelně bídnější situaci? Nenávist? Obdiv? Zřejmě obojí.
Jistě, úspěch dráždí. Dokud budeme úspěšní, budeme prostě vždycky dráždit. Nestačí to ale jenom vědět. Ten, kdo je úspěšný, bohatý a mocný, má být sám sobě permanentně podezřelý. Od úspěchu je totiž nebezpečně blízko k sebezalíbení, falešnému sebevidění, k obranářství, uzavírání se do vlastního pohodlí, ke kamarádění se s těmi "svými", k přehlížení problémů těch méně úspěšných. Úspěch kombinovaný s jakoukoli, třeba i drobnou mírou arogance pak nejenom dráždí, ale přímo otevírá cestu budoucí nenávisti.
A jaká míra arogance je typická pro nás Evropany? Malý příklad. Stejně jako v dobách kolonialismu přistupujeme k zemím třetího světa ne jako k rovnocenným partnerům, ale především jako ke zdroji surovin, energií a levné pracovní síly. Oni makají, my si užíváme blahobytu. Jistě, dnes to má nenápadnější, řeklo by se kultivovanější a čistší podobu. Už to nejsou evropské vlády, které zotročují nerozvinuté země. Dnes už je za nás vysávají jakési globální korporace.
Když to funguje, tak nás země třetího světa nezajímají. Zbystříme až ve chvíli, když nějaké násilí, vojenský konflikt nebo politický převrat začnou ohrožovat "naše" zdroje. Pak neváháme třeba i vojensky zasáhnout, vyzbrojit jednu nepřátelskou skupinu proti druhé apod. Prostě to nějak zflikujeme, hlavně aby už byl zase klid.
Jenže namísto klidu dál roste napětí. A s rostoucím napětím se stává stále naléhavější výzva, abychom si uvědomili, jaké břímě odpovědnosti na nás leží. A že si už dále nemůžeme arogantně užívat své pohodlí na úkor druhých.
Myslím, že takhle je potřeba číst teroristické útoky islamistů. Nejsou to jenom nahodilé odlesky toho, co se naplno děje na blízkém Východě. Není to jen důsledek dnešního propojeného světa, ve kterém si téměř každý blázen může snadno pořídit téměř jakoukoli zbraň a zabíjet v téměř jakémkoli velkoměstě. Terorismus ale není ani jen sociální problém. Není to jen tragický výsledek frustrace, která postihla mladou muslimskou generaci dlouhodobě žijící na okraji bohaté společnosti.
Terorismus je především ukazatel pýchy, kterou jsme si my Evropané se vší vážností stále ještě nedokázali přiznat.
